čtvrtek 16. prosince 2010
čtvrtek 2. prosince 2010
sobota 7. srpna 2010
zajímavosti
pondělí 14. června 2010
ze života ;-)
Nihil tam malum est ut peius esse non possit.
Eseje a seminárky
Chrám svaté Barbory – dominanta Kutné Hory, zapsána do seznamu světových kulturních památek UNESCO
Tento chrám je jednou z pěti katedrálních staveb v České republice, patří k nejcennějším dílům vrcholně a pozdně gotické architektury v Čechách a zajímavý je nejen jeho vzhled, ale i samotný důvod jeho výstavby: byl postaven z iniciativy bohatých kutnohorských patricijů a nikoli nějaké církevní instituce. Ačkoli budova měla původně status kaple, byla už od počátku zamýšlena jako rozsáhlý kostel katedrálního typu, který mohl směle konkurovat Svatovítské katedrále a podle dobových pramenů měl dosahovat téměř dvojnásobku dnešní délky. Chrám vyjadřoval dobové napětí mezi Prahou a Kutnou Horou (Kutná Hora byla tehdy díky ražbě mincí[1] druhé nejvýznamnější město v Českém království, hned po Praze) a mezi Kutnou Horou a Sedleckým klášterem, na jehož pozemku bylo město vybudováno. Stavba je víceméně vyvrcholením sporů kutnohorských důlních podnikatelů s nedalekým Sedleckým klášterem (sídlem řádu cisterciáků) o vlastní duchovní samosprávu.
Chrám svaté Barbory se začal stavět roku 1388 za okrajem městských hradeb na pozemku Pražské kapituly, a tedy mimo dosah působnosti Sedleckého kláštera. Zasvěcen byl Božímu Tělu a svaté Panně Barboře, patronce havířů. Stavba trvala s několika přerušeními přes 500 let a promítlo se v ní vícero architektonických slohů.
Chrám začala stavět pražská huť Petra Parléře (stavitele katedrály sv. Víta) pod vedením jeho syna Jana. Původně se mělo jednat o trojlodní baziliku, ale již během první etapy byla rozšířena na pětilodní. Jan Parléř vystavěl nejstarší část chrámu s věncem obvodových kaplí podle vzorů francouzských katedrál.
V roce 1419 byla stavba kvůli husitským válkám a následnému finančnímu úpadku na dlouhou dobu přerušena. Pokračoval v ní až Mistr Hanuš, který založil a vedl Svatobarborskou huť v letech 1482 až 1489. Se svou hutí začal budovat vnější opěrný systém vysokého chóru[2] a především triforium[3], které u nás do té doby vzniklo pouze u svatého Víta v Praze.
Po Hanušově smrti pozvala městská rada z Prahy Matyáše Rejska (proslavil se stavbou Prašné brány). Pro Rejskovu tvorbu je typická bohatá kamenická, pozdně gotická zdobnost, která se projevila na detailech architektury – typickým projevem jsou groteskní plastiky na vnější straně chrámu. Podle jeho plánů pokračovala stavba až do roku 1512, i když zemřel o šest let dříve. Dostavěl vysoký chór, v němž provedl triforium, a vytvořil zde bohatě zdobená kružbová okna. Chór prodloužil o jedno klenební pole k lodím a zaklenul síťovou žebrovou klenbou. Byly zaklenuty i vnější lodě a ochoz kolem kněžiště, současně pokračovala stavba vnějšího opěrného systému. Dominantní střední pilíř v ose chrámu zvýšil o pět metrů a bohatě jej osázel sochařskou výzdobou. V závěru své činnosti zaklenul presbytář síťovou klenbou.
Bylo třeba ještě dokončit bazilikálně převýšenou hlavní loď, ale příchod královského architekta Benedikta Rejta (Rieda), který zapracovával do pozdně gotického základu stavby renesanční podněty, znamenal poměrně radikální změnu. Rejskovu intenci respektoval při práci na vnějším opěrném systému, ale uvnitř chrámu odmítl dodržet bazilikální koncepci – preferoval velký, opticky sjednocený prostor. Nově rozvinul systém kroužené klenby, čímž navázal na řešení klenby Vladislavského sálu Pražského hradu. Klenba svaté Barbory je však ve svém rozvrhu bohatší a motivicky rozvitější a v klenebních polích jsou malby cechů a erbovních měšťanů. Vrcholek klenby tvoří čtyřcípé a šesticípé hvězdy se složitou kružbou žeber. Rejt vybudoval kromě hlavní lodě, která je vysoká 30 m, ještě dvě shodně vysoké boční lodě, jež se nad zónou mezilodních arkád otevírají do hlavní lodi ve formě empor; odvážně změnil pětilodí znovu na trojlodí. V podstatě tak vznikl nad původní částí chrámu nový, pozdně gotický halový kostel, zaklenutý žebrovou krouženou klenbou a silně prosvětlený množstvím rozměrných oken. V nároží stěn horního kostela jsou 3,5 m vysoké dřevěné sochy křesťanských ctností – Spravedlnost, Mírnost, Opatrnost a Statečnost. Iluzi kostela nad kostelem ještě zdůraznilo zcela nezvyklé umístění oltářů i ve druhém patře kostela.
Podle Rejtova projektu se stavělo i po jeho smrti (r. 1534), nakonec ale byly práce postupně (opět) zastaveny, neboť spolu s poklesem těžby stříbra v dolech docházely i finanční zdroje. Chrámu tedy chyběla poslední část soulodí pravděpodobně o rozsahu dalších 4 až 6 klenebních polí. Roku 1558 byl chrám zakončen třemi stanovými střechami a na západní straně uzavřen tzv. jalovou (= provizorní) zdí.
V roce 1626 přišli do města jezuité a převzali chrám do své správy. Provedli na chrámu barokní úpravy, v několika etapách ho také nově vybavili a přizpůsobili svým potřebám. V roce 1734 došlo k nahrazení stanových střech barokní sedlovou se třemi věžičkami. Působení jezuitů skončilo až 1773 zrušením řádu a chrám připadl Státnímu náboženskému fondu a bez údržby chátral.
Když byl chrám navrácen zpět městu, začala na popud místního archeologického spolku v letech 1884 až 1905 puristická rekonstrukce chrámu v novogotickém stylu. Budova byla nejen obnovena, ale (ze statických důvodů) také prodloužena o jedno klenební pole k západu, kde bylo po odstranění jalové zdi vybudováno nové neogotické průčelí. Současný vzhled západní zdi navrhl architekt Josef Mocker, v rekonstrukci po něm pokračoval Ludvík Lábler.
Byly odstraněny barokní zásahy a částečně i vybavení, gotické prvky se tehdy spíše obnovovaly a nově doplňovaly, než restaurovaly. Barokní střechu nahradily nové tři stanové střechy podle gotického vzoru. Pod vedením Láblera byl vytvořen mezi roky 1901 a 1905 nový hlavní oltář podle gotické archy. Vzniklo zcela nové průčelí se soudobou sochařskou výzdobou od Č. Vosmíka a J. Čapka a dále také sklomalby v oknech podle návrhů Františka Urbana s náměty z české a kutnohorské historie dodnes připomínající mecenáše, kteří přispěli na rekonstrukci.
Po sto letech, která uplynula od rozsáhlé restaurace a dostavby, bylo v roce 1996 nutno přistoupit k celkové opravě chrámu, která by letos měla skončit.
Výzdoba chrámu:
V interiéru se zachovala jedinečná galerie pozdně gotických a renesančních maleb z 15. století. Nejstarší je výzdoba Mincovní kaple s živě podanými ikonograficky ojedinělými motivy práce místních razičů mincí (pregéřů) zobrazující středověké techniky ražby mincí. Pozoruhodné jsou dochované pozdně gotické fresky s báňskou tematikou v Hašplířské kapli, kde jsou tématy maleb práce u rumpálu (hašplu)[4], výkup rud apod. Pracovní tématika v tomto prostředí charakterizuje atmosféru Kutné Hory – pracovní ruch, nezměrné bohatství a zároveň pokoru zhmotněnou ve věčné katedrále. Nejunikátnější je ovšem malířská výzdoba Smíškovské kaple (1485-92) zobrazující typologicky pojaté scény královny ze Sáby přicházející ke králi Šalomounovi, Trajánův soud, Vidění Tiburtské Sybily a Ukřižování. Ucelená výzdoba Smíškovské kaple je ve střední Evropě výjimečná dokonalým perspektivním vyjádřením prostoru a krajiny, portrétním zachycením postav i prvními motivy zátiší.
Z dílny Matyáše Rejska pochází sanktuarium[5] z roku 1510, chór a zábradlí kněžiště s iniciálami W a L připomínající panovníky z rodu Jagellonců. Pozdně gotické chórové lavice jsou zdobené řezbami mistra Jakuba Nymburského z let 1480 – 1490. Ve výzdobě nad levým vchodem se nachází plastika horníka, který je otočený zády k městu a přidržuje si kutnu, takže poněkud odkrývá své pozadí. Byla sem umístěna v době, kdy se kutnohorští podnikatelé semkli proti zástupcům krále, ale dá se chápat jako univerzální symbol. Nejúchvatnější výjevy Svatobarborského chrámu však zůstávají návštěvníkům skryty. Chrámy nebyly stavěny jen pro lidské oči, ale byly zasvěceny Bohu a ty nejroztodivnější objekty jsou umístěny vysoko nahoře. S dalekohledem nebo silným kukátkem je možné na pilířích nad ochozy obdivovat fantastickou faunu, tvořenou chimérami, netopýry, démony, harpyjemi, žábami nebo okřídlenými berany. Na jednom z jižních pilířů najdete i opici s pomerančem. Jedná se o první plastické zobrazení tohoto ovoce u nás. Z původního vybavení chrámu se dodnes zachovalo velmi málo – kromě kamenických prvků pouze dřevěná socha Trůnící Panny Marie (1380), kultovní socha chrámu.
Architektura chrámu sv. Barbory je vynikající učebnicí vývoje gotického stavitelství v Čechách. Stavba působí odhmotněně díky bohatému členění a uplatnění oken na úkor zdí, zachované polychromie architektonických článků a figurální nástěnné malby spoluvytvářejí symbolický prostor středověké katedrály.
[1] V letech asi 1400 až 1547 probíhala v Kutné Hoře ražba Pražského groše, který se stal jednotnou měnou Českého království; po vydání Horního zákoníku byla (díky stříbrným dolům) jediná královská mincovna právě v Kutné Hoře.
[2] presbytář, kněžiště nebo též chór (u gotických kostelů jsou to synonymní výrazy), je to místo v křesťanském kostele vyhrazené kněžím, od chrámové lodi bývá zpravidla oddělen tzv. vítězným obloukem; ve středověku presbytáře směřovaly na východ
[3] ochoz používaný u chrámů katedrálního typu, vybudovaný v síle zdi, otevřený do vnitřního prostoru katedrály zpravidla sloupkovými arkádami a umístěný mezi spodní zónou mezilodních arkád a horní zónou bazilikálních oken; v Česku se vyskytuje pouze v katedrále sv. Víta v Praze a v chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře
[4] jednoduché strojní zařízení, které usnadňuje zvedání břemen nebo napínání drátu a lan, je to takový ruční naviják
[5] též Eucharistický svatostánek, případně Sanktuář, je to nejposvátnější místo v katolických kostelích určené pro ukládání liturgických nádob s Eucharistií; ve středověku mělo formu výklenku ve zdi presbytáře, zpravidla výrazně výtvarně zpracováno, v pozdní gotice získává formu velmi zdobné, samostatně stojící věžovité konstrukce zvané pastoforium